Koneckonců, i takový ostřílený satirik, jako Petr Čtvrtníček
bezpochyby je, díky české sociální demokracii pochopil, že zastat se slabšího
je přece správné. A to nemluvím o tom, že se ČSSD postavila do pelotonu českého
antikomunistického odboje a minimálně podle velikosti písmen na billboardech,
kterými horuje proti návratu komunismu, se dá soudit, že si Grebeníček s Filipem
u nás už asi neškrtnou. A nebo je to všechno trošku jinak?
Politika není státní správa, ale marketingový přebor
Pokud se koná nějaké mistrovství světa v marketingu,
měla by se do tohoto jistě přihlásit agentura, jejímž významným chlebodárcem je
v současnosti strana Jiřího Paroubka. Pokud se totiž v minulosti jako
trefy do černého daly považovat úspěchy, jako je tržní převaha jednoho operačního
systému, který se ve své době příliš nepovedl, je to nyní (a už od loňska)
právě kampaň sociálních demokratů, která prokazuje, že opravdu každé zboží má
svého kupce. A v tomto případě je jedno, že za toto „zboží“ musí zaplatit
i ti, kdo o něj zájem nemají.
V české společnosti se poměrně „proslavil“ jeden
komunikační operátor tím, že s oblibou generoval „zajímavé“ nabídky, které
ale měly vždy nějaký háček. Totiž pardon, hvězdičku. A v dolní části reklamy,
pod lákavým sloganem, následovala četba na sklíčko mikroskopových laborantů.
Vlk v podobě státních orgánů chránících nebohého spotřebitele před
klamavou reklamou se tak dopolosyta nakrmil, ale otázkou je, jak to dopadlo s onou
kozou, která uhranutá zbaštila otrávený lísteček.
Všechno je možné, nic není jisté
Vtipné je, že marketingové mistrovství ČSSD spočívá v tom,
že se s nějakými podpásovými hvězdičkami vůbec neobtěžuje. Ono se v politice
nakonec dá zdůvodnit naprosto všechno, a tak termín klamavá reklama by byl u
soudu asi málo neprůstřelný. Ono navíc když se slíbí, že se komunismus za
pomoci sociálních demokratů nevrátí, není to nesplnitelné. Přece ruku na srdce,
ani sami komunisté v rámci své schizofrenie už komunismus nechtějí. A že
úderné prohlášení sociálních demokratů nevylučuje možnost společné práce dvou
největších levicových stran, je praktickým důsledkem tohoto slovíčkaření. A tak
se na mimovládní úrovni „přátelé“ a
soudruzi dlouhodobě činí ve společných koalicích a nikdo se nad tím už nepozastavuje,
protože jde přece o stavbu hřišť a chodníků, a to se stranická trička nechávají
doma.
Použití nového sociálnědemokratického sloganu prostě plyne z toho,
že „lidé si to tak přejí“. Někteří potenciální voliči se cítí být silně lákáni
levicovými úplatky (rozuměj přídavky a podporami), ale vzpomínka na nedávnou a
ne příliš šťastnou minulost reálného socialismu pro ně představuje určitou
zataženou brzdu, která by se takhle mohla uvolnit. Stejně tak i základní slogan
oranžové kampaně v podobě „svobody, spravedlnosti a solidarity“ by jistě
neurazil ani zarytého konzervativce. Opět ale platí, že když dva dělají totéž,
není to totéž. V případě sociální demokracie jde opět o chytrý (či spíše
vychytralý) tah na potenciální voliče, kteří jsou pravicovou konkurencí
zastrašováni oranžovým Velkým bratrem.
Řešení pro každou bolístku je tady
Pohled na deset „jistot a nadějí“ prezentovaných v rámci
kampaně sociálních demokratů napoví, jak horké to s tou svobodou je a
jestli onou jistotou nebude spíše již nastoupená cesta maďarského nebo
lotyšského hospodářství. Na prvním místě je třeba vytáhnout „krizi“, šikovné to
alibi pro všechny současné problémy, a to samozřejmě nejen pro politiky. Krize
se totiž dá překonat vytvořením nových pracovních míst a rozhozením veřejných
zakázek mezi podnikatele, kteří se v současnosti nudí. Jestli nová místa
jsou potřeba, je nemístná otázka zapšklých pravicových rýpalů, a poznámka o
tom, že veřejnou zakázku je třeba z něčeho zaplatit, dost možná provolání
protistátního živlu.
Dále je nutné chránit zaměstnance. Zlý
podnikatel-vykořisťovatel totiž podle představ ODS může pilného živitele rodiny
podle svého rozmaru učinit kdykoliv nadbytečným, a tak je třeba zajistit, že
každý má právo chodit do práce, tedy pardon, pracovat. Vždyť před dvaceti lety
to bylo dokonce povinné, tak teď je tu navíc ta svoboda volby.
Zdravotnictví bez poplatků je základ úspěchu sociálních
demokratů v loňských volbách. A navíc má být dostupné a kvalitní. Skoro
nevím, jestli jsem ještě mezi živými, či jsem se už přes svoje hříchy ocitl v ráji.
Je fakt, že většina voličů levice je natolik zavalena úkoly od svého zaměstnávajícího
vykořisťovatele, že nemá ani čas si pročíst výplatní pásku. A aby to čtení
nebylo příliš složité, socialisté mu to ulehčí odstraněním zbytných položek,
jako je třeba superhrubá mzda. Co kdyby se pracující občan dozvěděl, že zdravotnictví
zadarmo opravdu není.
Je nutné přestat hazardovat se zdravím lidí zavedením
zahájení nemoci bez nemocenské. Vůbec se tomu nedivím. Chudák pracující živitel
rodiny musí i s teploměrem v puse vyrazit ke štípačkám, aby nakrmil
hladové krky doma. Vůbec neznám nikoho, kdo by si „hodil áčko“ z důvodu divokého
večírku během noci předcházející pracovnímu dni a také nevěřím tomu, že by
praktický lékař, nezávislý na kapitačních platbách, někoho v takovém zašívání
se podporoval.
Je rozumné využít zisky ČEZ na zkvalitnění životů potřebných,
tedy zejména juniorů a seniorů. Nyní totiž tyto zisky v žádném případě
netvoří příjem státního rozpočtu, a tak si je manažeři tohoto molochu zřejmě
nějakým nečitelným způsobem dělí mezi sebou. Případně končí na účtech
pravicových stran, které pak před takovým konáním zavírají oči. Nejlépe je
využít tyto zisky na 13. důchod jako „drahotní kompenzaci“, protože
spotřebitelské ceny neustále rostou, a to, světe div se, přes dlouhodobě
prakticky nulovou inflaci.
A to ještě stále není vše…
Daňový systém by měl být spravedlivý. Rovná daň prosazovaná
ODS totiž rozhodně spravedlivá není a jde na ruku jen vykořisťovatelům a těm,
co si nakradli. Spravedlnost má ČSSD jako klíčové předvolební heslo, tak je na
to přece expert. Rovnost příležitostí požadovaná pravicovými stranami není
dostatečně sociální, a tak je třeba vytvořit takovou daňovou progresi, aby se
dosáhlo rovnosti absolutní. Orwell o tom ví své…
Trochu jste přestřelili s hypotékou na bydlení? Že stát,
který má jít příkladem, dělá totéž, a tak není třeba se omezovat? Samozřejmě.
Pokud by se „náhodou“ stalo, že kvůli oné zákeřné hospodářské krizi přijde
jinak vysoce hodnocený a pilný pracovník o své místo, je tady přece stát, aby
mu pomohl a převzal odpovědnost za kvalitu života svých oveček na sebe. Odkud
ale asi bere prostředky onen hodný taťka stát?
Důchody musí také zajistit stát. Ten jediný může garantovat,
že si na celoživotních mozolech a bídě seniorů nenamastí kapsu pár podnikavců a
nepostaví si tunel do nějaké ostrovní destinace v oblasti rovníku. Obecně
je totiž historický fakt, že stát je přece nejlepší hospodář, a proto i o
důchody se nikdo lépe postarat nemůže. Koneckonců současná situace je toho
nezvratným důkazem.
O tom, že justice má být spravedlivá a nezávislá, nemůže být
pochyb. ČSSD ale dobře ví, že v důsledku působení jejích vlád to ne vždy
může být samozřejmost, a tak to raději zmiňuje ve svém programu. Asi je známý
poznatek, že moc korumpuje, a důsledky v podobě různých afér napříč
politickou scénou jsou toho důkazem. Přesto dělá sociální demokracie vše pro
to, aby vytvořila tu nejúrodnější černozem pro budoucí další a další skandály.
Nebylo by třeba efektivnější celý systém státní správy zjednodušit a
zprůhlednit tak, aby prostě nebylo možné smlouvat s úředníky o
nejrůznějších výjimkách a výjimkách z výjimek, samozřejmě za příslušné
všimné? To se ale, obávám se, s paternalistickými idejemi socialistických
stran nepříliš slučuje…
A velká sociálnědemokratická předvolební hitparáda je
zakončena požadavkem na vzdělání bez školného. Samozřejmě jsem si během svých
vysokoškolských studií nevšiml nikoho, kdo by usiloval o statut studenta, aby
ještě nemusel do práce a trochu si „prodloužil mládí“. Všichni si výsady studovat
na vysoké škole považovali a pravidelně docházeli na všechny přednášky. Proto
se s tímto bodem zcela ztotožňuji.
Dalo by se říct, že v tomto místě romantická komedie
ČSSD před podzimními volbami končí požadovaným happy endem. Jak už to ale u některých
úspěšných filmů bývá, přichází autoři často s pokračováním a spolu s ním
pak mohou po volbách přijít obavy, jestli levicová komedie neskončí jako
fraška. To snad raději vánoční řádění Richarda Gerea s Julií Robertsovou,
tam je to všechno aspoň jen jako…